HC Kert Park Praha

Tak je to za námi. Páté finále dohráno, mistrovský pohár předán, oslavy v plném proudu, hráči sbírající se do práce po velkých výkonech na hřišti i po pijatice. Přesto útočník Kert Parku Martin Kruček našel ještě sílu na odpovědi v posledním vydání speciální rubriky "Hvězdy finále Crossdock extraligy" na serveru hokejbal.cz. Martin promluvil o oslavách, boji jeden za druhého i zraněních v rozhovoru s redaktorem Bohuslavem Stehnem.

Zvedl telefon, hlasem působil ještě rozvrkočeně. Zdá se, že po zisku titulu „ztratil formu“ někde mezi gejzírem emocí těsně po vyhraném pátém finále a naším rozhovorem. Ale tenhle borec si velké oslavy po obhajobě právem zaslouží. V nejtěžší okamžik svému týmu pomohl ve třetím, čtvrtém i závěrečném zápase a zasadil Autosklářům rozhodující údery.

Jak se žije s pocitem dvojnásobného šampiona extraligy, Martine?

Náročně! Tak náročně, že jsem měl problémy jít dokonce dnes do práce. Opravdu tak náročné jsme to měli.

Oslavy tedy ještě neskončily?

Nooo... teď je mezi nimi taková maličká pauzička, ale určitě ještě nějaké přibydou.

Jak jste druhý titul v řadě oslavili?

Navázali jsme na loňskou tradici. To znamená, že jsme šli do hospody Srdcovka u nás na Lužinách a potom jsme jeli do centra vyfotit se u koně stejně jako vloni. A potom jsme brázdili různě centrem. To byla první část a druhá následovala hned další den. V pět nebo v šest ráno jsme se rozprchli domů a za pár hodin jsme se sešli na pokračování. U hřiště jsme měli grilovačku, pípu a byli jsme tam pomalu zase do rána. (úsměv)

Jak jste si to užil? Bylo to větší, než ten loňský titul?

Oslavy byly asi stejné. Vždycky když se něco tak velkého vyhraje, oslavuje se podobně, takže by se to dalo srovnat.

A pocitově?

Pro mě osobně to bylo těžší než loňský rok, protože už nám nestačilo hrát jen hokejbal, ale museli jsme tomu přidat ještě něco navíc, což jsme tomu nikdy nedávali. Bojovností a urputnou hrou jsme se nikdy neprezentovali a ty týmy nás tím dokázaly přehrávat. Vloni se to povedlo třeba Letohradu a letos Pardubicím, které na nás s tímhle záměrem nastoupily a viděli jsme, že to byla účinná zbraň proti nám. Nakonec jsme dokázali hrát úplně stejně, přidali jsme k tomu i hokejbal a vyhráli jsme.

Soupeř byl opravdu tak dobrý, našel formu v pravý čas, nebo vám hru tak znepříjemnil, že se finále táhlo až do pátého zápasu?

Řekl bych, že to bylo tím, co na nás pan Mašík vymyslel a naordinoval hráčům. Když nám někdo hru otráví a udrží s námi krok déle jak třetinu, potom se s námi vždycky dá hrát. A jim to vycházelo.

Trenér Mašík vás zná i z reprezentace, tudíž musel něco vědět o některých hráčích. Ale vy jste se přesto prosazoval.

Byl jsem ve správný čas na správném místě. Ale byl jsem bit jako řešeto. (úsměv) To rozhodně. Byl jsem trochu otrávený hrou, protože rád hraji hokejbal, a ne tyto skoro bojové sporty. Byl tam celý tým, všichni jeli a šlapali. Hecovali jsme se a říkali jsme si, že se nesmíme nechat otrávit, hrát naši hru a to, co umíme.

Jste po finále hodně pobouchaný?

Sekerky a další zákroky, to je vidět na každém hráči z obou týmů, co finále hráli. Ale tu největší památku mám pod obočím, co jsem dostal při posledním zápase.

Takže vás ve finále oslavy i bolely.

Moc to naštěstí nebolelo, ale hned po zápase mě kamarád vzal do Nemocnice Na Homolce, abychom to co nejrychleji zašili a mohl jsem se vrátit zpátky do víru oslav. Přijeli jsme tam, řekli jsme prostě jen - nic velkého, jen zašít, spěcháme. (úsměv) A byl jsem zase rychle zpátky.

V té euforii by si vás možná spoluhráči sešili i sami, že?

(smích) Je to možné, ale nebylo to tak hrozné, protože se s tím dal dohrát i poslední finálový zápas. Bylo to nakonec v pohodě.

Proběhl i nějaký mistrovský rituál?

Máme tam to focení, ale přece máme jeden svůj rituál od doby, co jsme přišli o Libora Topolánka. Vždycky si stoupneme okolo mistrovského poháru do kolečka na písničku Pár přátel stačí mít a zpíváme. Vloni jsme vzali trofej rovnou na diskotéku, zahráli nám tuhle skladbu a poslali jsme mu to vítězství tam nahoru. Tentokrát to bylo stejné. To je náš rituál pro něj, který dodržujeme.

Vloni se kabinou hodně skloňovalo jméno Libora Topolánka. Jak to bylo letos?

Bylo to stejné. I když nám teklo do bot, kluci i trenér připomněli, pro koho hokejbalové zápasy hrajeme a pro koho musíme vyhrát. Jeho jméno je s námi v kabině pořád.

Je to i pro vás stále tak srdeční záležitost?

Vždycky, když se o tom začneme bavit, nebo vidím kluky, kteří s ním kamarádili nejvíc a vídali Libora každý den i mimo hokejbal a viděl jsem na jejich tvářích i to, že jim pořád chybí a mrzí je, že tu s námi není, to dokáže člověka nabudit, aby bojoval za druhého.